Jak jsem (ne)pekla macarons
Ráda peču. Raději
než vařím. Ani nevím proč. Snad proto, že mám ráda sladké. A ráda zkouším nové
či neobvyklé recepty. Ne vždy však vyjdou podle mých představ. Ale objevila
jsem tak už několik oblíbených stálic mé sladké kuchařky, tak za ten risk to
občas prostě stojí.
Vždycky jsem
obdivovala macarons. Krásné barvy, přesný tvar, jedna jako druhá. U nás ne moc
známá lahůdka, takže jsem nevěděla jak se připravují ani jak chutnají. Tedy než
jsem objevila blog Chez Lucie a Erhartovu cukrárnu.
Na zmíněném blogu
jsem kromě receptů na všelijaké dobroty našla i recepty na mé milované muffiny
a cupcakes a také na macarons. Ty s bílou čokoládou a mandarinkovým želé mi
obzvláště padly do oka. Pročetla jsem si recept a váhala, zda se do nich
pustit. Pak jsem jednoho krásného slunného dne šla po Vinohradské ulici a syn
dostal chuť na zmrzlinu. Zrovna jsme stáli před nově otevřenou pobočkou
Erhartovy cukrárny. Syn si šel s babičkou pro jeden kopeček čokoládové,
jako vždy. Bylo mi divné, proč se najednou kolem nich sbíhá personál, syn je
dost upovídaný, ale že by takhle zbláznil celou cukrárnu mi přišlo divné. Když
se zmrzlinou přišli zpátky ukázalo se, že cukrárna je tak nová, že byl syn
první zákazník a tak jí dostal zadarmo. Mě ta cukrárna byla sympatická od
začátku, ale tohle nás potěšilo, milá pozornost. Později jsem šla opět po
Vinohradské ulici s manželem a vzpomněla si na onu cukrárnu a tak jsme tam
zašli pro kopečkovou do kornoutu. Byla výborná. Než manžel zaplatil trochu jsem
se porozhlédla, dětská židlička, bezbariérový vjezd, toaleta s místem pro
přebalování, jako mamince mimča v kočárku mi ta cukrárna byla každou
chvilkou sympatičtější, navíc velmi milý personál a nádherné a jistě chutné
dorty. Už vím kde koupím dorty k tátovým narozeninám. Když jsme se už
chystali k odchodu zahlédla jsem vedle pokladny vitrínku s nerezovými
tácky a na nich cosi krásně barevného a ohromně lákavého. Přišla jsem blíž a
oni to byli macarons, žluté, oranžové, zelené, fialové a další barvy si už ani nepamatuji.
Neodolala jsem a 3 si koupila na ochutnání. Už první sousto mě přesvědčilo, že
ten recept z blogu Chez Lucie prostě musím zkusit. Takovou lahůdku se
prostě musím naučit.
Nakoupila jsem si
potřebné suroviny, tedy kromě mandlové mouky a potravinářského barviva, což jak
se ukázalo v běžné supermarketové síti nedostupné zboží. U toho prvního
jsem to předpokládala, ale u toho druhého mě to zarazilo. Naštěstí jsem si vzpomněla,
že mám doma ještě trochu tekuté barvy na polevu perníčků, tak teď se bude
hodit. Využila jsem, že si manžel vzal mezi víkendem a svátkem volno, svěřila
mu děti a začala úřadovat v kuchyni. Receptu jsem se držela zuby nehty,
šablonu si vytiskla a s plechem mlátila jak vzteklá, ale nějak to
nedopadlo. Sice mi ani jedna várka při pečení nepopraskala, ale krásným oblým „piškotkům“
s jasnou barvou a lesklým povrchem jsem se ani nepřiblížila. Upekla jsem
nepopraskané porézní nahnědlé špičaté pusinky. Chuťově sice výborné, ale
pusinky, ne macarons. Nezoufala jsem, krém a želé to zachrání a vzhled časem
vychytám. Otevřela jsem lednici a to z čeho jsem měla největší obavy
(želé) mě mile překvapilo. Většinou mi nechce tuhnout, jednou mi dokonce
proteklo dortem. Želé bylo krásně hladké, pevné a chutné. Zajásala jsem a šáhla
po ganache z bílé čokolády a přišlo zklamání. Neztuhlo, napadlo mě, že
když je v něm šlehačka mohla bych ho zkusit vyšlehat, povedlo se, ale
jakmile bylo z lednice déle jak 5 minut, roztékalo se. Nic méně se mi
povedlo slepit pusinky krémem a vložit do nich kostičku želé. Vzhledově nejsou
nic moc, chuťově jsou výborné. Někde prostě byla chyba. Nejspíš v rukách.
Pracnost mě trochu
odrazuje od dalších pokusů, ale touha po obdivu, že jsem upekla něco co nikdo
nezná a je to výborné k tomu, mě přeci jen nejspíše uvrtá do dalšího
pokusu. Dám těm „prokletým“ francouzským macarons ještě šanci, ta chuť za to
vážně stojí.
Dnes je to bez
fotek, vážně se není čím chlubit :(.
Komentáře
Okomentovat